V Laponsku jsem byl několikrát a rád se do tohoto kraje s úžasnou přírodou vracím. Již dlouho mě ale lákalo zimní Laponsko, protože jsem si přál zažít polární záři. Když se naskytla příležitost, vyrazili jsme na sever.

Zimní Laponsko je dechberoucím královstvím sněhu, ledu a klidu. Je to místo, kde zima ukazuje svou nejkrásnější i nejdrsnější tvář, a pro každého, kdo touží po nevšedních zážitcích a pohádkové krajině, nabízí cestování severním Švédskem nezapomenutelné dobrodružství.

Naše cesta začíná v Berouně a po dvou a půl dnech jízdy, přijíždíme do švédského města Östersund. Trasa vede přes Rostock, odkud se trajektem dostáváme do Trelleborgu, a odtud pokračujeme autem stále dál na sever. Po prvním noclehu na trajektu je ten druhý u města Mora, tedy už docela na severu. V Östersundu si s přáteli vyměňujeme auta – oni se vracejí do Česka naším vozem, zatímco my si bereme jejich automobil vybavený pneumatikami s hřeby, které jsou nezbytné pro bezpečnou jízdu po zasněžených a zledovatělých silnicích.

Z Östersundu vyrážíme na sever. Nejprve jedeme po hlavních silnicích, kde jsou díky častějšímu provozu alespoň vyjeté koleje na asfaltu. Čím více se však blížíme k polárnímu kruhu, tím větší je sněhová pokrývka, a silnice začínají postupně pokrývat led a sníh. Ve Švédsku se silnice nesolí, sníh je pouze odklízen pluhem. Pneumatiky s hřeby ale zajišťují dobrou ovladatelnost auta. Bez těchto pneumatik bychom si na tuto cestu netroufli – pohon všech kol a kvalitní zimní pneumatiky jsou nezbytný základ, ale v těchto podmínkách je lepší mít hrotované pneumatiky, které se zde běžně používají.

Úchvatná příroda a polární kruh, to je zimní Laponsko

Zatímco míříme na sever, denního světla rychle ubývá. Už kolem půl třetí odpoledne slunce klesá k obzoru, a zatímco obloha pomalu tmavne do hlubokých odstínů modré, krajina pokrytá sněhem a stromy obalenými námrazou vytváří nádhernou pohádkovou atmosféru. Všude kolem nás vládne ticho a klid, které působí téměř magicky. Potkáváme stále méně aut, a čím blíže jsme k polárnímu kruhu, tím víc nás uchvacuje krása této divoké krajiny.

Kousek před městem Jokkmokk překračujeme polární kruh. Je už tma, a tak si na tomto ikonickém místě pořizujeme památeční fotografii alespoň za svitu hvězd. Po krátké zastávce pokračujeme dále. Naše cílová destinace, město Nattavaara, je ještě asi 75 kilometrů daleko. Silnice, pokrytá ledem a tenkou vrstvou sněhu, nás vede přes největší divočinu, jakou jsme kdy zažili. Vesničky, které míjíme, jsou často jen shluky několika dřevěných domů a na 60kilometrové trase mezi Jokkmokem a Nattavaarou potkáváme aut méně, než je prstů na jedné ruce.

Do Nattavaary přijíždíme kolem jedenácté večer. Teploměr ukazuje mrazivých –13 °C. Když vystupujeme z auta, kontrolujeme severní obzor, ale polární záře se nám neukazuje, a tak uléháme ke spánku. V noci občas střídavě chodíme na kontrolu severního obzoru, ale obloha se postupně zatahuje, takže polární záři bychom neviděli, ani kdyby přišla.

Ráno v království ledu

Ráno nás vítá teplota –15 °C. Kolem sedmé hodiny je ještě tma, ale krátce po osmé se začíná pomalu rozednívat, byť slunce vychází až před devátou hodinou. Severní obzor se pomalu zabarvuje do stále světlejší modré, a poté mezi zasněženými stromy na jihovýchodní straně začíná prosvítat oranžová záře. Pohled na sněhem pokrytou krajinu v kombinaci se světlem vycházejícího slunce vytváří úžasnou atmosféru, která bere dech.

Po snídani se stejnou cestou vracíme zpět směrem na Jokkmokk. Tentokrát máme možnost za denního světla obdivovat to, co nám večer při příjezdu zůstalo skryté. Po cestě potkáváme více sobů než aut – jedno větší stádo se klidně prochází po silnici. Jakmile nás zpozorují, pomalu mizí mezi stromy. Zastavujeme, abychom si udělali fotografie zasněžené krajiny. Při vystoupení z auta slyšíme jen křupání sněhu v rytmu našich kroků. Jinak je okolo absolutní ticho. Bezvětří podtrhuje klid a pocit odříznutí od světa.

Klidná divočina a krátké dny

Cesta nás vede přes zamrzlá jezera a řeky. Překračujeme most, pod kterým se na jedné straně rozprostírá zamrzlé jezero, pravděpodobně přehrada, a na druhé straně zamrzlá řeka s břehy pokrytými sněhem. Za mostem si všímáme zařízení vodní elektrárny. I v poledne zůstává slunce nízko nad obzorem, a kolem druhé hodiny odpoledne se pomalu začíná schylovat k západu. Svítání a západy slunce jsou zde delší než u nás, což přidává krajině na působivosti.

Po cestě potkáváme jen několik aut, zato sněžné skútry jsou zde běžným dopravním prostředkem. Pokryté silnice slouží skútrům stejně dobře jako autům s hrotovanými pneumatikami. Každý pohled z auta připomíná záběr z dokumentu o polárních oblastech – zasněžené pláně, zamrzlá jezera a nekonečný klid. Ne vše se nám ale daří zachytit na fotografie. Často jde o místa, kde nelze bezpečně zastavit a krásy přírody tedy vnímáme pouze z auta. Zde o to více platí heslo „cesta je cíl“. My to tak rozhodně vnímáme.

Zimní Laponsko – místo, kde vládne příroda

Po návratu do Jokkmokku vyřizujeme praktické záležitosti, jako je nabíjení elektromobilu a nákup zásob. Při další zastávce na polárním kruhu se znovu fotíme, tentokrát za šera, a pokračujeme na jih. Další noc trávíme ve městě Sorsele, které již není za polárním kruhem, ale není od něj daleko a pravděpodobnost polární záře zde je stále velká. V noci opět chodíme kontrolovat severní obzor. Je celou noc zataženo, byť na severním obzoru je v jednu chvíli obloha světlejší. Je to polární záře za mraky? To nevíme. Ale přímo se nám opět neukazuje.

Zimní Laponsko nás uchvacuje svou divokou krásou. Ticho, klid a jedinečná atmosféra této zasněžené krajiny nás zcela pohlcují. I když přímo v Laponsku nemáme štěstí na polární záři, zážitky z této oblasti jsou nezapomenutelné. Pro spatření polární záře bychom zde museli zůstat déle. Říká se, že pokud v době polární záře vycestujete do oblasti polární záře a zůstanete tam týden, s největší pravděpodobností se vám ukáže. I tak ale zimní Laponsko stojí za to. I cestou na jih se kocháme tou nádherou kolem nás. Za městem Dorotea naše cesta protíná hranici Laponska a pokračujeme zpět k Östersundu. Polární záře se nám nakonec přece jen ukazuje, byť více na jihu. Ale to je zážitek, který si zaslouží samostatný článek.