Mnozí z nás možná zažili ve škole obojí – peklo i ráj. Toto téma ale zdaleka není tak černobílé, jak představují tyto dva protiklady – peklo a ráj. 

Troufám si říct, že obecně, kde jsme všichni součástí společnosti, bychom chtěli, aby naše děti cítily ve škole štěstí a učily se rády, aby forma vzdělání šla a měnila se více s dobou. Do jisté míry tomu tak na mnohých školách je, avšak stále najdeme spoustu míst, kde tomu stojí v cestě mnoho překážek, které společně jako lidstvo v rozkvětu můžeme překonávat, ba dokonce přímo odklízet z cesty.  Důležité však je v první řadě chtít, vědět, proč je to tak důležité, a jaké následky to přinese.  

Škola, která představuje pro dítě jakýsi další svět mimo jeho domov, je jako mince. A jak víme, každá mince má dvě strany. Jak bychom tyto strany této mince ale mohli pojmenovat?

Možná tak, že na jedné straně mince stojí mladý a nezkušený žák, na té druhé stojí moudrý a zkušený učitel s láskou k lidem i dětem. Jiní by však tyto strany nazvali tak, že na jedné straně mince stojí mladý člověk plný elánu s obrovskou energií do života, na druhé straně stojí zkušenější, jenže často značně životem traumatizovaný dospělý, který má jít příkladem a učit své dané téma, jenže ne vždy se to daří. Nebo je to tak, že na jedné straně stojí znuděné dítě dnešní doby pohlcené sociálními sítěmi a hrami a na druhé straně učitel, který se snaží děti učit a vést, ale vlastně tápe a neví, jak tyto děti nové generace učit co nejlépe?

Každý z nás jsme jiný, máme odlišné zkušenosti, zážitky i traumata a zřejmě bychom tyto strany mince nazvali odlišně. Jenže to je právě to – někdy je těžké vystoupit ze své role a ze svých zkušeností a podívat se na svět z velkého nadhledu.  Téma vzdělání dětí je plné otazníků, a proto i dnes zazní nespočet otázek, na které máme každý tu svou odpověď.

Pojďme ale zapomenout, prosím, alespoň pro tento okamžik, na to, o čem jsme možná zarytě přesvědčeni a podívejme se na to společně z různých úhlů pohledu, jak by to možná jednou – a je to jen na nás – lidech – mohlo fungovat lépe, proč a zda to vůbec jde.

Milují školu děti? A milují svoji profesi učitelé?

Zeptáme-li se dětí, zda je baví chodit do školy, je očividně jedno – s rostoucím věkem dětí je škola baví méně a méně. Ztrácí motivaci se učit, ztrácí víru v sami sebe, pochybují, že vůbec dokážou vystudovat, ztrácí víru v lidi, cítí se osaměle a velmi mnoho z nich se dokonce cítí ztracené. Většinu z nich nebaví sedět 6 hodin v lavici, touží si víc povídat a sdílet, chtějí se učit záživnější témata, než ta, která v životě vyhledají v knize nebo ve vyhledávači do 15 sekund.

Zeptáme-li se učitelů, zda svou práci milují a na důvod, proč učí, většina z nich přiznává, že práce s dětmi je těžší, než čekali a než si rodiče dětí umí vůbec představit. Cítí se nedocenění, často vyhořelí a milují spíše představu „dokonalých pilných žáků“, kterou by možná mávnutím proutku rádi proměnili ve skutečnost. 

Zkusme se zeptat lidí kolem nás – dětí, učitelů i rodičů – jak to vnímají? Zeptejme se, zda mají školu a vše s tím spojené, rádi. Zjistíme, že odpovědi jsou si v jádru velmi podobné. Přesto, že každý člověk má jiné zkušenosti, které úzce souvisí s jeho vlastní energií, s jeho traumaty, dětstvím, dokonce i stylem života a vnímáme věci odlišně, zjistíme, že ať už žák, učitel či rodič, vidí často problém u někoho jiného, jen ne u sebe. Touží společně po souladu, jenomže ten často můžeme objevovat právě tam, kde bychom jej možná nehledali. Třeba v zrcadle.

Je tak snadné lidi soudit, když přitom stojíme opodál. Často sami nejsme učitelé a před třídou žáků jsme nikdy nestáli. Anebo učíme žáky, ale naopak nejsme rodiči. Nikdy jsme také neokusili být dítětem dnešní doby, kdy se vztahy rodičů rozpadají častěji než sušenky a značka bot je pro společnost leckdy důležitější, než pár povzbuzujících slov.

Rodiče by občas chtěli říct: „Tak když už na děti učitel nemá nervy, ať neučí a jde dělat něco jiného!“ Učitelé by možná nejraději vzkázali některým rodičům: „Měli by se o své dítě více starat!“ Děti ve věku teenagera by možná našly řešení nejrychleji a řekly by: „Kašlu na to a už do školy chodit nebudu.“ Jenže tak černobílé to většinou není. 

Proč je ve školství tolik nespokojenosti?

Jako žena, která jsem v dětství zažila skvělá léta ve škole, jako máma tří dětí a jako vystudovaná učitelka, která s dětmi i rodiči pracuje už mnoho let, jsem lidem tyto otázky položila a za sebe mohu jistě říct toto:

Někde po cestě životem, v dětství a dospívání, jsme ztratili sami sebe a tím i radost ze života, který žijeme právě teď a tady. Ztratili jsme empatii a za tu svou realitu, kterou prožíváme, dáváme často vinu druhým, přestože nastal v určitý moment čas vzít za svůj život zodpovědnost. A to stejné nastavení předáváme vědomě či nevědomě svým dětem, kterých se ten svět jménem „Škola“ týká nejvíce. Protože většinou mají v období dětství jediný klíčový cíl a tím je učení se a plnění povinností do školy.

Děti si stěžují na učitele, učitelé nejsou spokojení s dětmi nebo s rodiči a rodiče samotní vidí mnoho problémů v různých zákoutích školství jako takového. Vytrácí se porozumění a empatie. Srovnáváme minulost s přítomností, bojíme se budoucnosti a možná by stačilo udělat méně, než doopravdy čekáme. 

Jak to udělat, aby škola byla více rájem?

Možná je odpověď jednoduchá a skrývá se právě v zrcadle. Protože jsme to jen a pouze my, kteří ovlivňujeme svou každodenní realitu a rozhodujeme se, jak se k lidem a situacím postavíme  a jakým způsobem vyřešíme problémy, naše chyby či chyby druhých lidí.

Přece nemusíme – jako rodiče – neustále chtít, aby učitelé měli více trpělivosti, více vědomostí, rozuměli výchově dětí, která se za posledních 20 let úplně změnila. Možná nemusíme – jako učitelé – chtít po žácích, aby jen seděli v lavicích 6 hodin denně a poslouchali dospělé učitele, kteří musí být za každou cenu autoritou.

Co když by opravdu stálo za to naučit se dívat se na život z nadhledu a probudit v sobě empatii, která dokáže naprosto změnit naši realitu? Věřím, že když se dokážeme podívat do zrcadla, uvidíme především člověka. A když se zahledíme do zrcadla každý den, věřím, že po pár dnech pochopíme, že být člověkem neznamená pořád hodnotit, hledat chyby, soudit nebo bojovat, být člověkem nám dává především privilegium chovat se lidsky.

Budování pokory k životu nám ukáže, že probudit v dětech radost ze sebe samých při plnění úkolu je důležitější než splněný úkol samotný. Jen troška snahy více spolu otevřeně s respektem mluvit a zaplnit mezery v komunikaci mezi žákem, učitelem či rodičem, může dát mladým lidem příklad opravdu lidského chování a řešení případných vzniklých konfliktů. Slova pochopení, sdílení a soucitu dokážou spojit jakékoliv dva vzdálené břehy, o kterých jsme si dosud mysleli, že se nikdy nemohou spojit.

Postupem času pochopíme, že ta pomyslná mince jménem ŠKOLA má sice dvě strany, stále však tvoří celek. Co kdyby se prostě jen každý jeden člověk – ať už učitel, či žák, nebo rodič –  zaměřil na pár jednoduchých pravidel, která mu pomohou lépe komunikovat, rozumět si navzájem s druhými, respektovat, říkat pravdu za všech okolností a být čestný?

Učitel touží být platný, oceněný, respektovaný, vidět děti ve své třídě, které poslouchají učivo, hlásí se a spolupracují. Je ale ochoten přiznat, že přestože je dospělý, právě jeho o tolik mladší žáci ho mohou mnohému naučit?

Děti totiž touží přesně po tom stejném – být platní, ocenění, respektovaní, vidět učitele ve své třídě, který jim naslouchá, spolupracuje s nimi, má smysl pro humor a dokáže sdílet tu mladou energii, kterou v sobě děti mají.

Učitelé zastávají velmi zodpovědnou práci v naší společnosti a jejich psychické zdraví a péče o něj je důležitější, než si možná většina z nich dokáže připustit. Myslím, že by měli mít speciální průpravu v duševní odolnosti a její prevenci, aby dokázali dětem předávat nejen naučenou látku z daného předmětu, ale také lásku k životu, lidským hodnotám. Aby dokázali jít dětem příkladem v obyčejných životních situacích, jako jsou například urovnávání sporů, zkrocení ega, přijímat druhého s jeho přednostmi, i chybami, vést je k víře v ně samotné.

Děti to potřebují, protože jedna věc učitele přece jen od jiných profesí odlišuje: Ocitají se pět i více hodin denně v přímém drobnohledu našich dětí, vystaveni jejich emocím, traumatům a náladám. A to je velký tlak.

Lidskost nám otevře možnost občas se podívat na svět očima druhého a chápat o trošku lépe, že více pokory a komunikace nám dokáže otevřít nové dveře k lepším vztahům. Protože pak děti teprve dokážou pochopit, že i prostředí školy je bezpečné místo, ve kterém jde nejen o trénování jejich mozku, učení se, ale také o získávání kamarádů, umění postavit se svým strachům, překonávat svoje limity a brát si příklad z dospělých, kteří mají lidské hodnoty.