Soudit druhé, ať už nahlas, nebo jen v myšlenkách, je v dnešní době jedna z nejrozvinutějších schopností člověka, která sílí ruku v ruce s bolestmi, které nás tíží. Soudíme. Neustále. Pořád. Všechno. Všechny. Naše mysl je tak nastavená. A tak málo lidí je právě těch, kteří svou mysl vycvičili a opravdu druhé nesoudí.

Proč to ale děláme? Proč soudíme a kde má souzení své hranice? A jak docílit toho, abychom to dělat přestali, protože se s největší pravděpodobností mýlíme a škodíme tím sami sobě, ale i druhým?

Ukážu vám dnes v tomto článku, jak moc je vynášení soudů především o druhých lidech, vztazích a situacích, nakonec nepravdivé. Stačí jen jedna jediná informace navíc k tomu, kterou jsme ještě před minutou neznali, když jsme něco usuzovali, abychom kompletně změnili svůj názor. Stačí jedna věta, abychom litovali, že jsme soudili někoho na základě svého nastavení mozku bez potřebných informací a co jsme vlastně nikdy neprožili.

Zní to možná zvláštně, ale povězte, kolikrát se vám v životě stalo, že jste se někoho nebo něco posoudili na základě svých myšlenek a ono to nakonec bylo úplně jinak?

Proč soudíme?

Děláme to velmi často podvědomě. Něco nebo někoho uvidíme a okamžitě naše mysl začne produkovat myšlenky, aniž bychom my sami jí dali pokyn a aby nám to dokonce bylo vůbec prospěšné. Dokonce můžeme očekávat jen myšlenky, které spadají do nastavení naší mysli.

Například vidíme růžové auto, jak projíždí kolem a protože to naše mysl nezná, ihned si řekneme: „To je hrůza!“ anebo si pomyslíme: „Super barva!“ Naše mysl se ale začne ubírat směrem k řidiči a vlna naprosto námi vymyšlených myšlenek a následných soudů o řidiči je na světě. O barvě auta, která naše myšlenkové pochody začala, už to dávno není. Přitom jsme naši energii mohli vložit do něčeho úplně jiného – prospěšnějšího.

Jak to udělat, abychom přestali soudit?

Odpověď na tuto otázku je velmi snadná. Potřebujeme vybudovat silný základ sebelásky. Bezpodmínečná sebeláska nám dá sílu přestat pořád soudit. Jedním z velmi vzácných privilegií, které dostaneme, když začneme mít sami sebe opravdu rádi a vybudujeme si určitou míru sebelásky, je totiž schopnost NEPOSUZOVAT. Nejenže najednou pochopíme, že souzení – čehokoliv, co se nás netýká – nám nenáleží, ale také prozřeme do takové míry, až se přesvědčíme, že jednoduše nelze soudit. 

Každý z nás je totiž absolutně originální, jedinečný, s jinými charakterovými rysy, jinými traumaty, zkušenostmi, prožitky, emocemi, myšlenkami, nastavením mysli. Můžeme jít na stejné místo každý den a nikdy tu chvíli neprožijeme stejně. Tatáž chvíle nikdy nebude stejná. Protože ani my nejsme každou chvíli našeho života stejní. Vyvíjíme se, moudříme, máme více zkušeností, cítíme menší či větší zátěž našich traumat, odlišné emoce, které se mění každým dnem, ba dokonce každou minutou. Dva lidé mohou prožít podobnou událost a nikdy nemůžeme říct, že by ji prožili totožně.

Když v sobě dokážeme probudit lásku k sobě samým, otevře se nám úplně nový svět a zjistíme, že soudit druhého je vlastně hloupé a pokrytecké. Začneme totiž být schopni dávat lásku i lidem okolo, začneme je poznávat z jiného úhlu pohledu.

Můžeme se zkoušet do nich vžít a zamýšlet se nad tím, proč se zachovali tak, jak se zachovali, proč udělali to, co udělali a proč volili slova, která volili. Můžeme si pohrávat s myšlenkou typu: „Jak bych se zachoval já na jeho místě?“ Avšak vždycky přijde tatáž odpověď: „Nemohu říct jistě, protože na jeho místě jsem nikdy nebyl.“

Soud tak rychle skončí ve zdárném konci přesně tak, jak má, aby nemohl dál škodit ani nám samotným, ani danému člověku, kterého se týká. Jednoduše nemůžeme být nikým jiným. Můžeme být jen sami sebou a to jen v případě, že si to dovolíme a něco pro to uděláme.

Jedna informace změní náš soud o druhém

Ukážu vám na příkladu, jak lehce usuzujeme, protože si myslíme, že můžeme. Soudíme na základě informací, který si často náš mozek upraví dle jeho vlastních nastavení a přitom jedna jediná informace, kterou neznáme, může úplně změnit naše mínění – náš soud.

Představte si, vyučujete na základní škole. Máte ve třídě chlapce, který chodí do šesté třídy. Jeho tatínek chodí vždy spořádaně na informační schůzky a působí příjemně. Chlapec je problémový a má záchvaty vzteku. Vzteká se, když má počítat třeba příklady v matematice. Pláče kvůli naprosto banálním věcem. Je vznětlivý a narušuje vaši výuku. Neustále. Jenže takových dětí dneska je přece mnoho. Není zdaleka jediný. Mobilní a počítačové hry podněcují vztek v dětech a tak je vám jasné, že jedno by určitě měl tento chlapec dělat méně – hrát hry. Není den, aby neprojevil vztek a sprostá slova jsou mu téměř vlastní. Je to prostě otrava. Měli by s ním rodiče něco dělat.

Po čase už ve chvíli, kdy vidíte tohoto chlapce na chodbě, si ihned řeknete: „Jejda – kdy ho zase učím?“ Možná už cítíte nechuť stále řešit s ním to stejné a už vás to prostě nebaví. Zkusme se opravdu vžít do role učitele, protože tento scénář je velmi častý. Je to občas bezmocný stav, kdy byste rádi udělali něco pro tohoto protivného chlapce, ale on očividně nechce, pak je těžké něco dělat. A jen vám to otravuje život.

A teď vám povím jednu informaci, která vaše emoce vůči němu změní. Dříve jste cítili soucit se sebou samým, že to musíte s takovým žákem vydržet ve třídě. Jenže to jste ještě nevěděli, že když mu bylo 9 let, máma se mu zabila v autě. Zůstal s tátou bydlet u babičky, nemá sourozence, má nadváhu. Jeho otec si našel jinou přítelkyni a mnohdy se stává, že do záchvatu vzteku, který se ve škole odehrává, ani nesnídá a dokonce nemá žádnou svačinu. Chodí na terapie, která ale ve výsledku zatím nepřináší velké ovoce.

Povězte – změnil se váš pohled na chlapce? Každý z nás, kdo měl těžké dětství nebo ztratil mámu, se dokáže vžít do dítěte, jak se asi musí cítit osamělý, a jak mu právě v pubertě chybí objetí a podpora mámy. Nikdo z nás to však doopravdy neví, protože nemá chlapcovu duši a netušíme, do jaké míry je to pro něj těžší nebo lehčí, než by to bylo pro nás.

A tak vězme, že soudit druhé nemusíme. Protože víme, že ani náš život nemůže žít někdo druhý a nemůže vidět, co doopravdy prožíváme a jak moc těžké to je. Nechtěli bychom, aby nás někdo soudil a možná dokonce na základě neúplných informací odsoudil.

Vztahy se v dnešní době často rozpadají, protože naše úsudky nejsou správné a bohužel se stává, že se rozhodujeme na základě soudů, kterých pak litujeme. Žít život, kde nemusíme soudit druhého a nemusíme ničeho litovat, považuji za opravdu tu největší svobodu, kterou lze žít, protože pak to znamená, že žijeme v lásce. A to je největší bohatství, kterého lze dosáhnout.