Když najdeme to, co jsme vlastně nikdy neztratili, objevíme to největší bohatství, o kterém jsme možná už velice dlouho snili. Skrývalo se však blíž, než bychom si kdy pomysleli a čekalo jen na to, až mu my sami dáme povolení vystoupit z temného zapomenutého místa a konat v našem životě dobro.

Co máme najít, když jsme to nikdy neztratili? Neznamená to snad, že to stále máme? Ale proč to máme tedy hledat? A kde? Zkusme na to přijít společně.

Co je tím největším bohatstvím člověka? Co dokáže zázraky? Co je tou pravou podstatou života? S čím se narodí naprosto každý člověk? Po čem jediném v životě vlastně toužíme?

Ano. Je to láska. Je to ta pravá bezpodmínečná láska, která dokáže vnést do našeho života všechno, co potřebujeme – víru, radost, vnitřní sílu, vděčnost, odvahu.

Kam se láska však poděla?

Zahalení v bolestech, které nám život připravil, v obavách, že se to může stát znovu, ze strachu z další bolesti, který ochromuje naši mysl, lásku ukládáme hlouběji a hlouběji do našeho nitra, spolu s vírou, radostí, odvahou, silou i vděčností.

Jenomže jsme si možná neuvědomili, že bezpodmínečná láska je základní ingrediencí života, bez které pomalu, ale jistě chřadneme, hořkneme, ztrácíme důvod žít, umíráme. Nevšimli jsme si, že když ji uzamykáme hlouběji do sebe, přestane vyživovat také nás samotné a den za dnem naše mysl zapomíná, kde ta bezpodmínečná láska vlastně je. Nevidíme ji. Necítíme ji. Ztrácíme ji. Postupem času už ani nevíme, kým vlastně jsme.

Láska je jako kabát. Je to stejné jako když si koupíme krásný kabát a blaženě ho nosíme po městě. Milujeme ho a nebojíme se ho ukazovat všem okolo. Jenomže tím každodenním nošením kabátu se stane, že si ho ušpiníme. Možná zakopneme, spadneme, nebo nám na něj někdo druhý nešťastnou náhodou, možná úmyslně, vylije kávu. Skvrna je na světě a my jsme smutní, zničení. Tak krásný kabát to byl a my jsme ho tolik milovali. Dáme ho vyčistit do čistírny a za čas je skoro jako nový.

Skvrna je vidět jen hodně zblízka, nepatrně, ale naše pocity, zklamání a bolest zůstávají. Když máme za čas jít ven s přáteli, napadne nás: „Raději si svůj milovaný kabát nevezmu, aby se zase nestala nějaká nehoda a něco se mu nestalo!“

A tak ho uložíme do skříně, protože tato myšlenka, že si ho chceme šetřit a bojíme se o něj, roste a objevuje se čím dál častěji. Kabát už raději nenosíme. Čas od času si ho prohlédneme, projdeme se v něm po domě a zase ho uložíme. Jenže i to nás omrzí. Ta radost z oblékání kabátu se vytratila a tak ho uložíme hluboko do skříně, protože už ho nepoužíváme, ze strachu, co by se s ním mohlo někde venku stát. Po letech si na něho už ani nevzpomeneme, život šel přece dál i bez něj.

S láskou je to stejné

Někdo nám ublížil. Možná rodiče nás v dětství neobjímali moc často. Učitel ve škole nás ponížil, když jsme napsali referát ne přesně tak, jak si přál. První láska nevydržela a partner nám lhal. Přišla ztráta milovaného. Bolelo to a my jsme přitom vždy měli srdce na dlani. „Nebylo by snad moudré v tuto chvíli bolesti a zklamání své srdce schovat do kapsy kabátu a ten uložit hluboko do skříně i s tou láskou, kterou v srdci máme?“ Ptáme se sami sebe tak dlouho, dokud se slzami v očích nepřikývneme a ten náš milovaný kabát s láskou opravdu neschováme.

A tak ze strachu z další bolesti jsme lásku ukryli a po letech už ani sami nevíme kam přesně. Někde v nás jistě je. „Ale bude stát za to ji opět najít?“ ptáme se. „Vždyť i bez lásky se dá žít.“

Ano. Bude to stát za to. Slibuji. Život bez lásky je jen smutné přežívání. Už jsme totiž dospělí a dokážeme lásku v sobě najít, protože spolu s ní najdeme i víru. Láska jde vždy ruku v ruce s vírou a víra nám dá sílu postavit se sami za sebe. Síla nám dá odvahu jít a riskovat, odvaha nám dá vděčnost, díky které přijde obrovská radost ze života.

A když přijde den, kdy ten svůj kabát zase oblékneme, vyběhneme v něm ven, něco v nás se uzdraví, protože z kapsy našeho kabátu vyklouzlo naše srdce, které může opět naplno bít.

Jak najdeme odvahu svou lásku zase najít?

Začněme pozvolna, malými nepatrnými krůčky, které nás nic nestojí. Dávejme to, co dokážeme přijímat. A protože lásku jsme ukryli hluboko do sebe, dá se předpokládat, že ji už ani neumíme přijímat. Proto začněme dávat to, co dokážeme přijmout. Věnujme jeden malý úsměv paní na pokladně, kam jdeme nakoupit. Zeptejme se kolegyně, jak se dnes má. Popřejme „krásný den“ obsluze na benzínce, kam jezdíme tankovat. Udělejme to bez ohledu na to, jak se ti lidé zachovají. Protože to už je jejich část lásky.

My otvírejme dveře té své lásce, pokud ji oni nepřijmou, nevadí. Láska je zázračná a dříve či později k nim dopluje. Buď jí lidé dveře otevřou, anebo ne, je to však jejich rozhodnutí. I jejich kabát je možná uložen hluboko ve skříni.

Čím více lásky v sobě postupně dokážeme probouzet, tím více budeme nacházet lidi, kteří jsou jí otevřeni. Pak můžeme říct, že proces nalezení lásky započal a naše srdce opět dostane vytouženou svobodu.