Přemýšlela jsem, jak shrnout cestu k opravdové sebelásce do jednoho článku tak, aby ji mohl žít každý jeden z nás, který se pro to rozhodne.

Avšak cesta k sebelásce, máte-li ji začít opravdu žít, je mnohem hlubší a propracovanější, než se může zdát. A tak ji pojďme vzít krok po kroku a rozdělme si každý krok do jednoho článku.

V minulém článku jsem vás seznámila s tím, že to nejdůležitější, co opravdu potřebujeme, abychom mohli začít žít v bezpodmínečné lásce, je mít plán.

Bez plánu totiž budeme sebelásku hledat přesně tam, kde si myslíme, že je, ale ona se skrývá paradoxně přesně tam, kde bychom ji nikdy nehledali.

Víte, je pro nás naprosto přirozené uvařit oběd a dodržovat přitom daný recept, protože chápeme, že právě v něm se skrývá to tajemství chutného jídla. Leckdy stačí vynechat tu nejnepatrnější ingredienci, a jídlo se nepodaří, ba co víc, může se stát, že ho není možné ani sníst. Mít recept na šťastný a naplněný život v lásce už ale pro nás tak přirozené není, protože jsme ho jednoduše bohužel nikdy nedostali a možná jsme ho ani u nikoho neviděli. Náš mozek ho tedy nezná. Takový recept ale přesto existuje a je dokonce klíčové ho mít.

Kde tedy najdeme první krok k sebelásce?

Pojďme si nejprve říct, kde najdeme první krok k sebelásce a proč ho najdeme právě tam. Je potřeba to vědět právě proto, protože většina lidí v sebelásce nežije a to jediné, co poslouchá, je jejich mozek. Ten ale pracuje jen s tím, co zná a co mu bylo dosud blízké. Máme-li jít tedy úspěšně do hloubky sebelásky, potřebujeme, aby i naše mysl pochopila souvislosti. Seznámíme mozek s tím, co nezná, bude se nám pak mnohem lépe utvářet plán sebelásky.

Všechno, co jsme jako děti zažili, cítili, milovali nebo také ztratili, se totiž ukládalo hluboko do našich emocí a myšlenek. Bezpodmínečná láska nás tvořila a naplnila každou jednu buňku našeho těla, když jsme se narodili. A k té bezpodmínečné lásce také neodmyslitelně patří víra a důvěra. Přesně tak jsme věřili těm nejdůležitějším lidem, kteří tvořili náš celý svět – především mámě a také tátovi. Právě rodiče nám dali základ k tomu, jak svoje emoce každodenního bytí rozčleňovat a jakým způsobem je ukládat do naprosto klíčové části našeho mozku – PODVĚDOMÍ. Jak šel čas a my jsme rostli, posouvali jsme prožité emoce a nastavení mysli hluboko do podvědomí přesně podle vzorce, který jsme se naučili od rodičů. 

A ten vzorec řídí celý náš život. Proto se musíme dostat co nehlouběji do podvědomí a tam začít. 

Pamatujete, jak jsem psala, že klíč k sebelásce je právě tam, kde bychom ho nehledali? A vzpomínáte si, že dát sami sebe na první místo a dělat to, co nám činí radost je jen vrchol ledovce?

Nestačí dát sami sebe na první místo. To je jen špička ledovce, jak jsem psala v minulém článku. A my nemůžeme přece vylézt na horu tak, že se sneseme z oblohy rovnou na špičku. Lidé na hory nelezou jen pro ten výhled. Chtějí čelit té cestě, výzvám, které samotná cesta přináší, vybudovat a překonat sami sebe. Nahoře se pak rozhlédnou a s radostí si řeknou: “Dokázali jsme to a stálo to za to!”

Ani my nemůžeme přistát na špičku ledovce, aniž bychom neprošli celou cestu od začátku až na vrchol sebelásky. Bez pevných základů se vše zhroutí jako domeček z karet.  

Co je tedy prvním krokem na cestě k sebelásce?

Nejprve potřebujeme položit pevné základy, abychom na nich mohli sebelásku znovu rozvíjet a to se nám podaří jen tak, že dojdeme ke SMÍŘENÍ.

Protože bezpodmínečná láska neznamená pouze podívat se pravdě do očí. Opravdově milovat sebe, druhé, svět okolo dokážeme jen tehdy, podíváme-li se ryzí pravdě do očí a každá buňka našeho těla se s tou pravdou smíří.

Lidé totiž dokážou vidět pravdu a vidí ji často. Cítí ji uvnitř ve chvílích, kdy jejich mozek na chviličku utichne a duše promluví. A než opět promluví jejich mozek a přehluší svým nastavením všechno, co nám duše pověděla, vidíme holou pravdu ve svém životě, v lidech, v situacích, které se dějí.

Vidět pravdu je stejné jako vidět přijíždějící vlak. I když se možná točíme ve svém životě neustále v nešťastném kruhu, dokážeme vlak vidět vždy na malý okamžik, než nám zase unikne ze zorného pole.

Ale dát mu tu pozornost, prohlédnout si ho, zjistit kam jede, opravdově vykročit a nakonec nastoupit do vlaku, jehož cílová stanice se v jízdním řádu nazývá sebeláska, vyžaduje smíření.

Protože to, co většina lidí nedokáže, je uvidět tu ryzí pravdu a SMÍŘIT se s ní. Nestačí ji vidět na malou chvíli. Protože náš mozek nám za ten malý okamžik prožité pravdy opět namluví svoje naučené lži – pravda podle něj až příliš bolí. A my přece nechceme trpět. 

Jenže možná netušíme, že je to právě naopak. Žít ve lži je mnohem bolestivější nejen pro nás, ale také pro ty, které milujeme.

Přesně to tedy potřebujeme udělat jako první – pracovat se svým podvědomím – vložit do něho SMÍŘENÍ se S PRAVDOU.

Když se dokážeme podívat pravdě do očí a smíříme se s pravdou, tím se také zároveň smiřujeme s tím, že jsme možná žili léta ve lži, která nás ničila a my jsme to dovolili. My jsme to neviděli. Možná jsme ji nechtěli vidět. Zaměňovali jsme ji za pravdu. Nechali jsme se obelhat. Nechali jsme si ubližovat. Příliš jsme omlouvali druhé, kteří nám ubližovali a dělali to jen proto, že jsme neřekli: “Dost!” Dovolovali jsme ubližovat našim dětem, protože jsme neměli sílu postavit se sami za sebe, ani za ně samotné.

Pouze smíření s pravdou, s tím, že náš život je momentálně takový, jaký je, protože mu předcházela právě taková minulost, kterou jsme prožili, nám umožní postavit pevný základ pro budování pevné a nezlomné sebelásky, která v nás kdesi hluboko zapomenutá dřímá.

Bez smíření se nedokážeme zastavit z točícího se životního kruhu. Nedokážeme ucítit víru a nastoupit do vlaku, přestože netušíme, jaké nádherné výhledy nás po cestě čekají. A přestože to možná slyšíte poprvé, věřte, že ten pravý smysl smíření pochopíte v dalších krocích sebelásky.

Mnohokrát jsem se točila v kruzích a viděla ten vlak sebelásky svého života. Až jsem však byla ochotná se smířit s tím, jaká ta pravda je, jaká minulost jí předcházela, a že už ji nedokážu změnit, i kdybych se snažila, něco ve mě se uzdravilo a já jsem byla schopná do vlaku sebelásky nastoupit.

Smířila jsem se s pravdou o sobě samé, že to já jsem, navzdory všem okolnostem, dovolila sama sobě žít ve lžích.

Smíříme-li se s minulostí, ať byla jakákoliv, teprve pochopíme, že se musela stát, že je součástí našeho životního příběhu, že nejde změnit, ať uděláme cokoliv. A až dojdeme ke smíření, tlak uvnitř nás se povolí a my se konečně opravdově nadechneme. Pak jsme připraveni na další krok.

Jak vložit smíření do svého podvědomí?

Jedna z nejúčinnějších metod je, podle mého názoru, pravidelně se alespoň na malou chvíli odpojit od okolního světa a napojit se na svoje vnitřní světlo. Můžeme si vytvořit svou vlastní meditaci, při které si pustíme jakoukoliv meditační hudbu, která s námi souzní, a vědomě, zhluboka dýcháme. Přitom si opakujeme větu, nebo vytváříme příběh, který rezonuje se smířením pravdy. Můžeme si takový příběh také namluvit a pak u něho usínat.

Uděláme si jednoduše čas pro sebe, jsme sami se sebou, v klidu a nic nás neruší.

Já jsem kdysi sama sobě vytvořila meditaci – vymyslela jsem si příběh, že jsem v krásné zahradě plné květin, měkké trávy. Zde jsem se setkala s andělem smíření, který stál v průzračné vodě a říkal mi: “Vše je v pořádku. Vše, co bylo, se odehrálo pro tebe. Jsi v bezpečí. Zítřek bude přesně takový, jak se rozhodneš žít dnes. Tvůj život je ve tvých rukou a já budu s tebou. Kdykoliv a kdekoliv. Minulost ti dala mnohá požehnání, mnoho síly a měla svůj význam. Udála se a chtít ji jakkoliv změnit není možné. Jediný okamžik, který můžeš doopravdy žít, je Teď. Žij teď.“

Napsala jsem si vzkazy sama pro sebe s podobnými větami, vylepila je nástěnku, napsala do deníku, namalovala si obraz anděla a nepokračovala jsem ve svém plánu sebelásky, dokud jsem jasně nevěděla, že moje smíření se s minulostí nenaplnilo každou mou buňku a nezastávalo pevné místo v mém podvědomí.

Dojdeme-li ke smíření, poznáme to. Protože když si vzpomeneme na bolestivou minulost, okamžitě přijde myšlenka: “Minulost je mou součástí, kterou nepotřebuji změnit. Dnes je den, který žiju.”