Kroky k sebelásce musí být pomalé, pevné a pravdivé. Rychlými a příliš snadnými kroky se k ní bohužel vrátit nedokážeme. Máme ji sice v sobě, ale abychom se k ní dokázali vrátit a doopravdy bezpodmínečnou lásku opět žít, je důležité dodržet recept lásky.

Musíme si ji dovolit, musíme ji chtít prožívat, každý den na ní pilně pracovat. Jelikož čím více traumat jsme prožili a čím déle jsme zůstávali v bolesti toxických nebo “nečistých” vztahů, tím více se láska v nás ukládala hlouběji a hlouběji. I kdyby nám však cesta na vrchol sebelásky trvala rok, dva roky nebo deset let, to ovoce, které nám přinese naprosto ve všech oblastech života, bude stát za to!

Jsme při zrození tvořeni čistou láskou, nebo také bolestí?

Vrátit se k lásce je snadné i nesnadné zároveň. Protože v den, kdy se narodíme, tvoří každou naši buňku láska, avšak také bolest. Milujeme bezpodmínečně, ale už zrozením buněk při našem početí se do nich zapisují tíhy rodů, traumata rodičů, která si nevyřešili a bohužel nám je předali. Jako miminko žijeme čistou láskou, nevíme, co je to závist, vztek, strach, nechuť nebo nenávist. Přesto v nás existuje bolest, která se často projeví psychicky i fyzicky až o pár let později. Lidské tělo je snad největším zázrakem, který znám, a dokážeme-li dojít na vrchol sebelásky, uzdravíme všechny své bolesti – a to i ty rodové. Vše je možné.

Lidé, kteří nevyrůstali v úplné milující rodině, se téměř všichni potýkají se spoustou problémů, s bolestmi, s nedůvěrou v sebe, v ostatní lidi, bojují s depresemi a jsou nešťastní, zahořklí, či úplně zlomení. Mnozí těmto bolestem podlehnou a zbytek života pouze přežívají. Někteří z nich se časem uchýlí k cestě osobního rozvoje, a doufají, že je to zachrání. Avšak po letech budování sebe to opět vzdávají, protože je to nenavrátí k sebelásce. A i když jim sebe-rozvoj v některých oblastech může viditelně zlepšit život, lásku nahradit prostě nedokáže. 

Sebeláska – existuje k ní jen jedna daná cesta, která si žádá dané kroky

První krokem je smíření, jak už jsme si říkali v minulém článku. Když položíme ve svém životě pevný základ – smíření – je čas pokračovat dál. ODPUSTIT SI.

Nelze to udělat naopak. Položit pevný základ – smíření – nás zachrání před neustálým padáním do údolí života. Protože kdykoliv se zasekneme v odpuštění, přijde slabá chvíle a my začneme pochybovat nebo uděláme krok směrem zpět, smíření nás vždy zachrání a nenechá nás spadnout na dno. Už nikdy. Pokud jsme vložili smíření pevně do našeho podvědomí, vytvoří už navždy záchrannou síť  a už nikdy nás nenechá spadnout na dno. Dno už prostě neexistuje.

A to samo o sobě je obrovský posun v našem životě.

ODPUŠTĚNÍ je dalším naprosto klíčovým krokem a potřebujeme pochopit, že dokud si neodpustíme, nemůžeme pokračovat. Nespěchejme. Nechtějme to hned. Dýchejme a připravme se na to, že jsme možná ještě nikdy nedokázali jít hlouběji do našeho podvědomí a do každé naší buňky, jako půjdeme nyní.

Odpustit si, jednou provždy a nadobro, je možná to nejtěžší, co jsme dosud udělali. A každý z nás tento krok v cestě sebelásky cítí jinak, protože naše lidské příběhy se liší. Odžili jsme si v minulosti různé události, vyrůstali v odlišných rodinách, udělali špatná rozhodnutí, která ubližovala, nedělali jsme to, co bylo potřeba udělat, a také jsme udělali rozhodnutí, protože jsme neměli na výběr. Občas jsme museli hrát s kartami, které nám život rozdal, přestože právě tuhle partii jsme toužili vynechat.

Co si potřebujeme odpustit?

Nejen při své cestě na vrchol sebelásky, ale také při dlouholeté práci s lidmi i dětmi, jsem zjistila, že odpuštění často sahá až do dob početí. Budoucí maminka možná ještě tenkrát netušila, že každá její myšlenka, pocit, emoce, strach i úzkost nacítí miminko v jejím bříšku mnohem snáz, než radost. Netušila, že jediná myšlenka, že ho možná nechtěla, neplánovala, nebo ho dokonce na malou chviličku nenáviděla, se otiskne do jeho buněk. Tělíčko miminka je totiž vystavěno buňkami z matky, které putují neustále tam a sem z matčina těla do plodu a zpět a každou sekundu spolu komunikují. Všechno, co matka zažívá, se tiskne do buněk dítěte, přestože je samozřejmě přítomen i kód otce. Avšak tělo matky je místo, kde plod roste a proto právě ona je klíčem k životu svého dítěte.

Mnoho maminek nežije v sebelásce, protože ani jejich matky v ní nežily. A miminko to nejen cítí, velmi rychle to pocítí po narození, kdy vystaví matku všem jejím vlastním traumatům, slabostem a vyžaduje po ní veškerou sílu, vůli a lásku dnem i nocí, 24 hodin denně. Pokud ale máma lásku necítí a má ji v sobě uzamknutou hluboko, pak nastane problém, který se po generace předává a stupňuje.

Nemůžeme dát jednoduše něco, co nežijeme a co necítíme, i když bychom moc chtěly. Úplné odpuštění si žádá odpustit si na všech úrovních bytí, odpustit také svým rodičům.

Odpustit druhým znamená odpustit sám sobě a naopak. Tato odpuštění patří k sobě jako nádech a výdech. Jedno bez druhého není ničím.

Potřebujeme si odpustit chyby v dospělosti, které jsme udělali – lhaní, nevěru, krádež, manipulaci, ublížení druhým, bezohlednost a cokoliv dalšího, co ublížilo nejen nám, ale i někomu dalšímu. Potřebujeme si odpustit také to, co jsme neudělali – odmítnutí pomoci, ujetí od nehody, nedodržení slibu, fyzické ubližování dětem…

Potřebujeme si ale především odpustit to, co jsme dovolili činit druhým v našem dětství. Protože jako děti jsme žili bezbranným životem a i když nám bylo ubližováno, neměli jsme často na výběr nic jiného, než to snášet. Snášení bolesti však často nezná konce, protože bolest se stane naší přirozenou součástí. Žije mezi námi mnoho lidí, kteří se nedopustili velkých chyb, které by způsobily někomu velkou bolest. Avšak v bolesti vyrůstali a dovolili, aby právě jim bylo ubližováno dlouho potom, co už dovršili dospělosti. Žili dlouhé roky ve lži a v roli oběti, přesvědčeni, že konají dobro a dělají to, co je správné – poslouchají své manipulativní rodiče, partnery nebo nadřízené.

Jen jediné přátelství prostoupí hluboko do našeho podvědomí

Abychom si dokázali odpustit, musíme nejprve zjistit, CO si potřebujeme odpustit. Zdá se to snadné. Někteří lidé ví, co špatného udělali a komu dalšímu, kromě sebe, tím ublížili. Jenže dnes máme kolem sebe také mnoho lidí s poruchami osobnosti, kteří chtějí být šťastní a milovat se, jenže jejich porucha jim to nedovolí. Myslí si, že nikomu nikdy neublížili. Dívají se do hloubky svého života a myslí si, že vše je tak, jak má být a rozumí svému konání, přestože už v životě nemají mnoho lidí, kteří by s nimi chtěli být v úzkém kontaktu. Svádí své chyby na ostatní a jsou přesvědčeni, že jejich vina neexistuje.

Přesto však i tito lidé s poruchami osobnosti, kteří si doteď mysleli, že žili ukázkově, mají šanci dojít k sebelásce. Každý z nás, i oni, si mohou najít jediné opravdové přátele, kteří jim pomohou dojít k poznání svých chyb skrytých hluboko v podvědomí – papír a tužku. Jen tito dva přátelé – papír a tužka – jim dokážou otevřít ty nejhlubší rány, prohřešky a zapomenuté chyby, které je potřeba vytáhnout na světlo a odpustit si je.

A když dokážeme každý jeden z nás vybudovat důvěru k obyčejnému papíru a tužce, svěříme jim všechna svá tajemství chyb a bolestí, které si potřebujeme odpustit, uvolní se další tlak.

Jak si tedy do hloubky odpustit, když už víme, CO si odpustit?

Odpuštění dojdeme jen jedním způsobem, samozřejmě za předpokladu vybudovaného základu, o kterém jsme si psali minule, a to tak, že IHNED ZMĚNÍME SVÉ KONÁNÍ, KTERÉ SI POTŘEBUJEME ODPUSTIT.

Například zlobí-li se člověk na sebe, protože byl nevěrný, rozbil tak svou rodinu, může dojít k odpuštění pouze tak, že už nikdy víc v jakémkoliv dalším vztahu nevěrný nebude.

Pokud žijete v roli oběti a zlobíte se na sebe, že vám někdo ublížil a vy jste od něho neodešli dávno, ihned odejděte a zařiďte si svůj život.

Pokud si nedokážeme odpustit nehodu, kterou jsme třeba opilí způsobili a při níž zemřel nevinný člověk, opřeme se o pevný základ, který jsme si vybudovali v minulém kroku – smíření, že minulost už nedokážeme změnit. Můžeme však žít teď a pustit alkohol ze svého života a začít třeba předávat svoje poučení o alkoholu mladým lidem.

Jen tak, že ihned ukončíme jednání, které naši duši tíží, dojdeme k odpuštění. Odpuštění je pomalé, musí být pravdivé a čisté, aby zůstalo pevné a nezlomné.

S odpuštěním se v nás začne probouzet další krok k sebelásce, a o něm si povíme příště.