Připravme se, že čím více se blížíme vrcholu sebelásky, tím více otevření sami před sebou budeme. Věřme ale společně, že naše odhodlání a odvaha vždy zvítězí právě proto, že jsme položili ty klíčové a pevné základy – SMÍŘENÍ se s minulostí, ODPUŠTĚNÍ sami sobě a postupně druhým lidem, PŘIJÍMÁNÍ přítomnosti, která je výsledkem toho, co jsme si odžili včera, minulý týden, minulý rok.

Náš mozek nám možná teď řekne: „Je a bude to težké.“ Ale zkusme to prostě jen nehodnotit. Ať je to jaké chce, my to zvládneme.

Dnes si právě o mozku a jeho fungování povíme, protože právě on si nyní zaslouží slyšet pravdu a přenechat část své nadvlády víře a intuici, kterou jsme většina z nás již dávno uzamkli hluboko do svých niterných skříněk.

Pojďme dnes našemu mozku říct pravdu. Udělejme si společně pár minut klidu na přečtení tohoto článku a pak si dopřejme také pár minut na vstřebání toho, co si tu přečteme. Protože jsme to možná nikdy dřív neslyšeli.

Víte, možná jste slyšeli mnoho rad o tom, jak se máte mít rádi, protože jste úžasní takoví, jací jste.

A já si plně uvědomuji, že možná tento krok v sebelásce, bude jeden z naprosto překvapivých v celé této cestě na její vrchol. Ale je tím nejpravdivějším okamžikem, který mě osobně dal svobodu naprosté síly a lásky, o které jsem už od dětství tak moc snila. 

Náš mozek žije ve lžích, pojďme mu říct pravdu

Když jsem položila pevný základ smíření, odpuštění a přijímání ve svém životě, podívala jsem se do zrcadla a zeptala se sama sebe: „Tak teď už se mám ráda?“ Zvonily mi u toho v uších věty mnoha lidí, kteří všude v různých videích na internetu říkali: „Jsi skvělá, měj se ráda taková, jaká jsi, protože jsi úžasná bytost a láska je vším!“

Jenže tou ryzí pravdou je, že pokud se nemilujeme, pokud jsme na dně, cítíme se zlomení a nešťastní, slabí a zlomení, nejsme úžasní. A nemůžeme se mít rádi, takoví, jací jsme, protože my momentálně ani nevíme, kým opravdu jsme.

Kým opravdu jsme, když žijeme v toxických vztazích, kde chřadneme a slábneme každým dnem víc a víc? Kým opravdu jsme, když například lžeme svému partnerovi o tom, že jsme byli na obědě s kolegou, protože partner je naprosto šíleně žárlivý a my – i když jsme neudělali vůbec nic špatného, lžeme, protože si chceme ušetřit problémy.

Kým opravdu jsme, když po sobě například necháme šlapat svého šéfa a dovolujeme, aby se k nám choval špatně jen proto, že jeho ego přerostlo zdravé uvažování?

Pravdou je, že přes svá traumata a vystavěné obranné zdi, které jsme si díky nevyřešeným bolestem a traumatům vytvořili, aby nás chránily, už nedokážeme rozeznat to, kým pravdu jsme. Přizpůsobili jsme se toxickým lidem, které ve svém životě necháváme, a kteří nás nikdy nemilovali takové, jací jsme se narodili. Buď náš ještě neznali, anebo jsme pro ně prostě nebyli dost dokonalí.

V ten večer, když jsem se podívala do zrcadla, jsem si konečně dovolila přiznat to, že nejsem úžasná a že jsem dělala špatné věci – lhala ze strachu, smýšlela jsem špatně o lidech, protože jsem dovolila druhým, aby mi myšlenky zloby vložily do mého myšlení. Všichni kolem mě mluvili o druhých za jejich zády špatně a pak se k nim chovali jako nejlepší přátelé. Dovolila jsem neustále o sobě pochybovat, protože jsem udržovala ve svém životě lidi, kteří mě neustále vraceli ke dnu.

A v tu chvíli, kdy jsem to konečně přiznala a přijala, že nejsem úžasná, ani šťastná, ani skvělá máma, ani dobrý člověk, a proto je tak těžké se milovat, když vlastně tu lásku sama netvořím, ze mě spadly okovy, které mi bránily tu opravdovou lásku začít žít. Nedokázala jsem se milovat, protože jsem nevěděla, za co se mám milovat? Za lži? Za to, že dovoluji druhým, aby se ke mě chovali zle? Za svou neúctu k sobě samé?

Jak to cítíte vy? Také jste na křižovatce života a dosud jste se vždy vydali tou cestou se stejnými výsledky, kdy si sami sebe nevážíte?

NEVÍME, KÝM JSME, dokud nedovolíme naší duši promlouvat skrze víru a intuici

Přestože to možná ještě nikdo nežádal, budu první, protože vím, jak mocné je to říct si do zrcadla pravdu o tom, že se nemůžeme milovat, pokud děláme špatná rozhodnutí, které nám ubližují, která ubližují druhým. Proto se nemůžeme milovat.

Řekněte si to do zrcadla. Nebo si to napište do svého deníku a tam si otevřeně napište všechno to, co děláte špatně.

Vím, že jistě děláte i skvělé věci – možná pracujete v domově důchodců nebo v nemocnici s nemocnými dětmi, možná darujete peníze na charitu a možná jste psycholog, který zachránil desítky lidí před hrůznými činy. Vždy existuje něco skvělého, za co je důležité se pochválit a za co se můžeme mít rádi.

Jenomže když se máme zbavit ega a začít žít v pravdě sebelásky, potřebujeme vědět to, co nás ničí a co děláme špatného, abychom to mohli napravit, přestat dělat a posunout se blíže k uzdravení.

Kým jsme opravdu byli, když jsme se narodili? Jací jsme byli před tím, než nám rodiče říkali: „Nebreč, nelez tam, nedělej to a dělej raději tamto, kluci nebrečí a holky poslouchají…“

Kým jsme opravdu byli, než za nás rodiče rozhodli, jakým směrem se v životě dát – například, že musíme hrát třeba na klavír, protože jsme si to v první třídě vybrali a prostě budeme hrát dalších 7 let, protože přece nemůžeme další rok přestat!

Malujeme ještě?

Zpíváme si ještě?

Houpeme se ještě na houpačce?

Sedneme si jen tak do trávy?

Pečeme? Nebo jsme párkrát něco spálili a máma nám řekla: „Ty na to nejsi, už nepeč.“

Nosíme barevné oblečení?

Máme účes, po kterém toužíme? Víme, v čem se cítíme skvěle, nebo se ptáme druhých, co nám sluší?

Jedeme tramvají do kina a máme motýlky v břiše vzrušením? Anebo spíš sledujeme lidi okolo a jsme znechucení z cestování hromadnou dopravou?

Píšeme básničky?

Dřív, jako děti, jsme většinu těchto věcí jistě dělali. Tak proč to neděláme dál?

Protože jsme dospělí? Nebo jsme to zapomněli? Nebo už ani nevíme, co máme rádi, protože trpíme depresemi a radost už necítíme nikdy?

Čtvrtý krok k sebelásce uděláme, řekněme-li našemu mozku pravdu o tom, že nás nepřivedl k tak úžasnému životu, jak si myslel. Je čas velkou část jeho nadvlády postupně přenechávat víře a intuici, protože život nemusí být vždy pochopen naší myslí.

Věci – zázračné věci – se dějí těm, kteří v ně věří, dokážou je přijmout, uvidět v pravou chvíli a přijmout je bez ohledu na to, co takový zázrak vyžaduje. Protože energie zázraku vždy souzní s přínosem. Jsme -li ochotní uvěřit, pak zázrak vždy přijde, když jej podložíme činy.

Jsme-li ochotní udělat za každých okolností správnou věc, pak naše odměna vždy přijde.

Proto tedy dnes mějte odvahu podívat se do zrcadla a přiznat si to, co děláte špatného. Napišme si to na papír. A nevíme-li, jak poznáme dobro od zla, pomůže nám desatero Božích přikázání.

A možná vás teď napadne: „Já ale nejsem věřící.“

To je ale jen program vašeho mozku, kterému snadno může vaše duše odpovědět: „Nevadí. Desatero je pro všechny, pro každého, pro kohokoliv. Určuje, co má láskyplnou energii. Desatero boží přikázání určí snadno, co plodí lásku a co plodí bolest.“ Naše duše totiž chce žít v lásce a v míru, každá duše bez rozdílu touží po smíru.

Zkusme dát mozku na chvíli odpočinek a jen si je přečtěme. Nemusíme být křesťan, abychom pochopili jejich význam. Přesto vám ke každému dám vysvětlení pro ty, kteří je čtou poprvé.

1. V jednoho Boha věřiti budeš.

Hlavně mějte víru v něco víc, než jste vy sami, protože pak pochopíte, že jste podporování a milováni, bez ohledu na lidi okolo.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.

Važte svá slova, říkejte to, co plodí lásku a ne opak.

3. Pomni, abys den sváteční světil.

Najděte si dny, které stojí za to oslavovat, protože pak dostává život nový rozměr.

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.

Ctěte své rodiče, protože vám dali život. Odpusťte jim i to, zda nejsou dobrými lidmi a možná ve vašem životě už nemají fyzicky místo. Pokud neplodí lásku, nechte je žít jejich životy a vzdalte se.

5. Nezabiješ.

Láska je víc než smrt.

6. Nesesmilníš.

Láska je víc, než chtíč.

7. Nepokradeš.

Láska je víc, než materiální věci.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

Pravda se vždy ukáže, neplýtvej energií na lži.

9. Nepožádáš manželky bližního svého.

Láska je přátelství.

10. Aniž požádáš statku jeho

Láska je víc než majetek.

Když náš mozek pochopí, že nemůže ovládat celý náš život, protože mu mnoho rozhodnutí prostě nenáleží, začne promlouvat naše duše.  Ta nám dá, den po dni, víc a víc síly žít podle pravidel, která plodí lásku. Dá nám sílu vyřešit toxické vztahy – nechat tyto lidi odejít a uvolnit místo pro ty, kteří jsou láskyplní. Dovolme si to.

V příštím článku si povíme, jak dosáhnout toho, aby se mozek vzdával ve chvílích, kdy potřebujeme naslouchat své duši.