Život každého jednoho člověka je tvořen naprosto klíčovými a důležitými životními pilíři, na nichž stavíme své lidské bytí na této zemi. Vztahy, dětství, zdraví, fyzické tělo, duchovno, peníze, sny, vize, cíle a další můžeme za tyto pilíře jistě považovat.

Každý jeden pilíř našeho života má však základ hluboko uvnitř, stejně jako strom, který sdílí navenek svou krásu v kmeni a koruně, stojí jen díky pevným a silným kořenům ukrytým hluboko pod zemí. A právě tyto kořeny, a jejich kvalita, určuje sílu i velikost stromu, jeho stabilitu, odolnost, bez ohledu na bouři, silný vítr nebo žár slunce.

S pilíři v životě člověka je to úplně stejné. Pod jejich povrchem se skrývají kořeny, jež tvoří láska, ale bohužel častěji spíše traumata. Dnes nežije mnoho lidí v bezpodmínečné lásce. Cítí tíhu, stres, tlak, strach, bezmoc, radost a láska ve vztazích se vytrácí. Děje se to právě proto, že traumata pohltila naše kořeny.

Toužíme po lásce, víře, uznání a také po tom, aby nás lidé milovali takové, jací jsme. Jenže často nepatrná traumata s věkem rostla a sílila, až jsme si možná nevšimli, že ztrácíme sami sebe a na otázku: „Kým opravdu jsme?“ neumíme odpovědět.

Potřebujeme poznat traumata, porozumět jim, naslouchat, co říkají, uzdravit je a dovolit jim, aby jejich místo zaplnila opět jen láska. Když pochopíme, jak funguje trauma, dokážeme mu konečně dát to, co potřebuje, aby náš život přestalo ovládat a abychom mohli žít nejen svou pravou podstatu, ale také své poslání.

Co je to tedy trauma a jak vzniká?

Trauma je jednoduše následek bolesti, duševní, ale i fyzické. Představme si ho přesně jako otisk boty do bláta. Trauma není ten krok samotný, je to jen otisk, který zůstává, jako připomínka. Nevzniká jen jako následek velkých a závažných událostí a bolestí, často přichází pomalu a nepatrně, v důsledku třeba jedné nevinné věty, činu či zranění. Traumata, která nás postupně obírají o všechnu radost, se nám často vkrádají do života pomalu, plíživě, nepatrně a my vlastně ani netušíme, že nám začnou ovládat mozek, naše smysly, cítění a doslova nám řídí život.

Když zažijeme autonehodu, nebo nevěru ve vztazích, trauma je takřka jasné. Najednou máme strach opět do auta nastoupit, a také se bojíme věřit dalšímu partnerovi. Všichni víme, že po takových událostech vzniká trauma velmi lehce. Nejvíc škody však v našich životech přináší traumata z dětství, kdy jsme nejzranitelnější a nejkřehčí a bohužel právě tehdy je nám ubližováno.

Rodíme se s naprosto čistou láskou, důvěrou a spoléháme na mámu a tátu. Neznáme nic víc než lásku, a jen tu jedinou jako miminko dáváme. V tu chvíli však přichází rodiče, blízcí, kteří se sami ocitají ve vězení svých traumat a nedokážou tedy žít život v lásce ani sami k sobě, natož ke svým dětem.

Máma se zlobí, že jsme rozlili mléko na podlahu a my si najednou připadáme k ničemu. Děti ve škole se nám smály, protože jsme nosili brýle. Táta nás nikdy neobjal a máma nikdy neřekla, že je na nás pyšná. Zostudila nás učitelka ve škole u tabule před celou třídou a řekla něco ponižujícího. Tohle všechno tak bolelo a zarylo se do hluboko.

Naše traumata – nyní tak malá a nepatrná – rostla a rostla až do dospělosti. Následkem takových traumat se najednou jako dospělí snažíme zavděčit rodičům i ostatním lidem, přestože tím ztrácíme sami sebe. Bojíme se mluvit před lidmi, protože máme strach, že to zostuzení u tabule zažijeme znova. Zavřeli jsme své emoce do sebe a často ani své děti neumíme obejmout a rozeznat tu chvíli, kdy to nejvíce potřebují.

Jak trauma řídí náš život?

Trauma řídí život člověka velmi chytře, a proto se o něm potřebujeme dozvědět více, abychom mohli chápat jeho ovládací panel a naučit se ho používat ve svůj vlastní prospěch a spokojenější život. Ovlivňuje přímo mozek a jeho funkci. Řídí naše kroky nejen vědomě, ale i nevědomě.

Stává se totiž, že si člověk uvědomuje velmi dobře, že to, co činí, je v důsledku traumatu – třeba když se bojí věřit novému partnerovi po předchozím zklamání s bývalým partnerem. Velmi často však ale vůbec netuší, že na jeho řídící věži sedí trauma připraveno rozhodovat úplně o všem – třeba i ve chvíli, kdy jde člověk po ulici a najednou zničehonic ho svírá bodavý pocit a on netuší proč. Nebo když mu najednou volá cizí číslo na telefon a on to nechce zvednout, protože má strach. Když se ale zeptáme: „proč to nechceš zvednout?“, nedokáže na to odpovědět.

Tyto všechny nepatrné situace, kdy se my lidé cítíme bojácní a křehcí, můžeme přičíst traumatu. Trauma je pro mozek jako ovocný sirup, který nalijeme do vody. Změní se hustota, chuť a často i barva tekutiny. Změní se všechno. Tvé tělo však doopravdy potřebuje jen čistou zdravou vodu s potřebnými minerály.

Je vědecky dokázáno, a můžeme to samozřejmě vidět i v praxi s lidmi, že traumatizovaný mozek funguje úplně jinak. Mozek každého člověka vypadá jako téměř identická síť buněk, která je tvořena neurony. Zažijeme-li trauma, je podstatné také to, jaké části našeho fyzického těla, se toto trauma dotklo nejvíce. Protože nejen v mozku, ale právě na tomto bolavém místě najdeme nejvíce buněk, jež se zaplnily informací o bolesti.

A právě tehdy se buňky v těle začínají měnit. Děje se to z toho důvodu, že člověk se nechce dobrovolně podrobovat bolesti a trpět. Proto mu trauma usedne na velitelství a staví obranný štít proti všemu, co by mohlo opět podobnou bolest způsobit. Zdůrazňuji „mohlo“. Protože hrozbu vidí i tam, kde bolest udeřit nemusí a ve většině případů ani neudeří.

Tímto ochranným štítem, který trauma postupně reflektuje do všech oblastí života člověka, změní informace v neuronech a proto mozek postupem času nedokáže vůbec přemýšlet racionálně, logicky, rozumem, bez emocí strachu. Bolest se odehrává stále, přestože se nic neděje. To, co člověku, který traumatem ovládán není, připadne zcela jasné, druhý člověk s traumatem, absolutně odmítá a nechápe.

Trauma je potřeba uzdravit

Když to neuděláme, nikdy se nemůžeme posunout blíže k bezpodmínečné lásce a životu v radosti. Je to vlastně stejné jako s jiným zraněním. Určitě jste si už někdy v životě udělali nějaké fyzické zranění, alespoň v dětství – jako moje nejmladší dcerka.

Měla 2 roky, když spadla a odřela si koleno. V ráně měla prach a nečistoty, plakala. Bolelo ji to, a nechtěla si na to nechat sáhnout. Stejně jako trauma většina lidí udržuje v separaci před ostatními, uzavírá se a chrání si tu ránu, i moje dcera se schoulila a nechtěla si to koleno nechat ošetřit. Umyla jsem jí to vodou, nakapala jí na ránu peroxid vodíku a zalepila.

Chvíle klidu a držet ránu v suchu může zajistit uzdravení, stejně jako u traumatu. Někdy pomůže jen se schoulit, vyplakat se, odpočinout si a čas rány zahojí. Pak ale přichází možnost, že rána bude bolet víc hnisat, stejně jako rána na koleni mé dcery. Hnisala, byla zapálená, nehojila se. Ani čisté náplasti , ani větrání rány nepomáhaly.

Odřenina na koleni stále bolela, stejně jako trauma. Moje dcera si na tu bolest zvykla za pár hodin a naučila se s ní žít. Jakoby jí to nevadilo, hlavně že jí na to kolínko nebude nikdo sahat. Stejně jako se to děje člověku, který trpí každým dnem víc a víc důsledkem traumatu. Přesto se člověk tolik bojí bolesti, že nedokáže vidět tu úlevu, až se rána začne hojit a nakonec se uzdraví. Zůstane jen jizva. Vzpomínka. Ponaučení.

Po třech dnech jsem věděla, že kolínko své dcery musím uzdravit – hlavně okysličit dezinfekcí, sterilním tamponem ránu mechanicky očistit, využít gel na vlhké hojení a ránu takto ošetřit nejméně třikrát denně. Věděla jsem, že musím nejen vytvořit prostředí, ve kterém se kolínko mé dcery dokáže zahojit, ale také udělat to, co je nezbytné – otevřít ránu, vyčistit ji, použít gel na vlhké hojení, zakrýt a opakovat to tak dlouho, dokud se rána nezačne hojit.

Moje dcera při ošetření hodně plakala, ale nešlo to jinak. Po 2 dnech kolínko vypadalo mnohem lépe, už nebolelo a ona pochopila, že už bude jen dobře. Tu úlevu v jejich očích, tu odvahu, kdy seděla a dovolila mi bez hnutí jí kolínko zase ošetřit, nikdy nezapomenu.

Proto vím jistě, že je klíčové traumata přijímat jako součástí nás samotných. Nestačí chtít být v životě pozitivní a myslet si, že jen psát si přání do deníčku a vyrábět nástěnky snů, nám změní život. Kéž by to stačilo! Jenže nestačí, dokud své bolesti neuzdravíme.

Musíme přestat si je chránit a hýčkat, musíme přestat být rozzlobení na lidi, kteří se ho často nevědomě jen letmo dotknou, protože netušili, co skrýváme a jak moc nás to bolí. Uzdravením každé jedné bolesti se otevře nový příval energie a našim buňkám v těle a mozku doslova spadnou okovy, které je tížily. Začnou se vytvářet nové neurony, s novými synapsemi a my najednou svět uvidíme v jiném měřítku, s jinými pohledy na věc, s energií, která nás pozvedne k radosti a zdraví.

Stane se také jedna absolutně zázračná událost – uzdravením traumatu se přiblížíme k lásce, a také se nám otevře úplně nová míra empatie nejen k sobě samým, ale i k druhým lidem. A to samo o sobě je pro člověka obrovská úleva, když se najednou dokáže vcítit do druhých, nesoudit a chápat.

Nechtějme uzdravit všechna traumata naráz. Probouzení síly je většinou postupné, a když dokážeme být otevření, život nám sám dá příležitosti k uzdravení. Můžete ale začít už dnes. Jeden z nejodvážnějších okamžiků, které jsem já sama ve svém životě zažila, byl den, kdy jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, že nevím, kdo jsem. A abych to zjistila, to, kým doopravdy jsem, co mám ráda, co je správné, co dělá šťastnou mě a lidi okolo, co mě přiměje milovat samu sebe a druhé bez výhrad, musím uzdravit svá obrovská traumata, která utvořila to, kým jsem byla dosud.

V ten den jsem se rozhodla udělat vše, co k tomu bude potřeba. Dokázala jsem to. A život najednou dostal nový rozměr, o kterém jsem nikdy netušila, že vůbec mohu snít, natož ho žít. A jsem si jistá, že vy to můžete dokázat také.