Tento další naprosto klíčový krok k sebelásce přichází sám od sebe v návaznosti s 2. krokem – odpuštěním. Přichází tak volně a přirozeně podle toho, v jaké fázi odpuštění jsme.

Odpuštění samotné totiž – jak jsem psala v minulých článcích – je pomalé a musí být pravdivé. A to nám samozřejmě vezme nějaký čas.

Ne vždy si ihned dovolíme v naší životní situaci ze dne na den změnit to, co nás tíží nejvíc. Občas to trvá pár dní, ba dokonce i týdnů, než vytvoříme svoje podmínky pro trvalé odpuštění.

Rozumějme, změnit život ze dne na den je možné a účinné. Často k tomu dochází u lidí, kteří jsou už na dně a najednou na tom dně jim dojde, že už nemají kam padat. Najednou pochopí, že teď už je čeká jen to jediné – vzdát to a umřít.

A to nechtějí. Nemůžeme se prostě jen tak rozhodnout: „Teď umřu.“ Takhle život nefunguje. Protože každý z nás ve skrytu duše chce žít dlouhý, šťastný a zdravý život.

V té nejtěžší chvíli na tom nejhlubším dnu se v nás probudí obrovská vůle a síla žít, která tam vždycky byla. Až nyní ale dostala od nás možnost se projevit a dostat nás ze dna. V tu chvíli najednou víme, že jediná cesta je vzhůru a musíme svůj život ihned otočit o 180°, abychom mohli dýchat a žít dál.

Pakliže to uděláme a změníme svůj život v mnoha věcech ze dne na den, například odejdeme od toxického partnera, proces odpuštění není ukončen, naopak ZAČÍNÁ.

A chvíli potrvá. To je v pořádku. Dovolme si prostě jen tak být, cítit se ublížení a smutní, zranění, vědomí svých chyb, které k naší bolesti vedly.

Dovolme si nabrat síly a pokračovat dál ve své započaté cestě k sebelásce. Protože si to zasloužíme. Každý z nás si to zaslouží, jen proto musí udělat to správné, aby se to mohlo v našich životech projevit. 

Další krok k sebelásce je přijímání

Když započne proces odpuštění a náš nejlepší přítel – papír (nebo deník) už ví o nás naprosto vše, začne se v nás samovolně otvírat proces přijímání. Stává se však, že tento proces lidé neumí rozeznat, a proto vám o něm dnes napíšu, protože je opět naprosto klíčový v naší cestě.

Když se smíříme s minulostí a nastartujeme proces odpuštění – tedy zanecháme všeho, co si potřebujeme odpustit, potřebujeme začít PŘIJÍMAT to, co se děje teď.

Pojďme si to vysvětlit, protože budeme-li o tom vědět více, mnohem snáze se nám to bude žít v danou chvíli. Přítomnost je to jediné, co máme, co můžeme ovlivňovat a naplno prožívat. Avšak přítomnost je výsledkem minulosti. A to velmi souvisí s odpuštěním sobě samým a druhým lidem, protože když stojíme před výzvou žít právě teď těžké situace, řešit důležité vztahy, musíme se naučit přijmout, že jsou výsledkem toho, jak jsme žili včera, minulý měsíc, dokonce předešlé roky.

Přijímat sami sebe a životní situace v tuto chvíli, ať jsme kýmkoliv, je pro mnoho lidí těžké. Potřebujeme totiž přijmout to, co se děje právě teď a přijímat to s pokorou.

Dostaneme-li dnes například dopis s pokutou za řízení auta, je to jen výsledek toho, jak jsme řídili minulý měsíc. Není třeba se zlobit, protože náš pevný základ – smíření – nám ihned poví, že minulost nezměníme. Musíme pokutu teď přijmout, poučit se z ní a odpustit si, že jsme jeli rychle. 

K čemu je na cestě na vrchol sebelásky přijímání?

Přijímání nám jednoduše pomůže lépe vyrovnat se přítomností. Protože ta je někdy opravdu těžká a jsme-li na cestě za sebeláskou, prožíváme přítomnost intenzivněji, než kdy dříve. Teď cítíme. Teď věci děláme. Teď říkáme slova sami sobě a druhým lidem. Teď sázíme ta semínka do naší životní zahrádky.

Je to stejné, jako když jsme minulý měsíc zasadili rostlinu rajčete na své zahrádce. Dnes tedy sklízíme plod rajčete. Zlobíme se, protože jsme čekali, že nám vyroste paprika. Chtěli jsme papriku, těšili jsme se na ni a jsme zklamaní, že na rajčeti nám paprika nevyrostla. Zlobíme se na sebe, že jsme se pochybili. Protože rajče jsme nechtěli, nemáme ho rádi. Svůj vztek a agresi dáme pocítit i okolí. Možná jsme dali na něčí radu a teď se zlobíme i na druhé lidi kolem nás.

Pravdou ale je, že tohle vše je zbytečné. Pokorně přijmeme to krásné rajče, které jsme nechtěli a poučíme se. Příště si dáme pozor na to, co sázíme a určíme si to, co chceme sklízet.  Sebeláska přijímá s pokorou, má jasná pravidla a je průzračně čistá.

Neví, co je to ego a můžeme si naprosto s čistým svědomím citovat Bibli, která přesně vysvětluje, co láska je:

„Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine.“

(Bible, 1. Korintským 13:4-8 B21)

Přijímat s vděčností to, kým jsme teď, to, co se nám teď děje jako výsledek předešlých dní, je dalším důležitým krokem. Jdeme přece na vrchol sebelásky. Představme si opravdovou horu v přírodě, která má kuželovitý tvar a výrazně převyšuje okolní terén. Postupujeme zespodu, pomalu a bezpečně. Tvoříme pevné základy sebelásky a čím více se budeme blížit vrcholu, tím náročnější to může být, zároveň už ale máme cíl na dohled a pocítíme a uvidíme, jak dokonalé výhledy nás čekají.

V dalším článku nás čeká velká životní výzva, kterou když zdoláme na této naší cestě, dá nám obrovskou sílu a vůli jít dál a měnit život svůj, ale taky dávat naději lidem kolem nás.