Milí čtenáři,

úspěch je výsledek utkání, které každý hrajeme ve své vlastní mysli, jak jednou řekl můj dobrý přítel Joe Dudley Jr. Okolnosti jeho dětství by mu dávaly nespočet dobrých výmluv pro životní neúspěch.

Ve své knize Walking by Faith (Kráčet s vírou) Joe čtenářům odhaluje, nejen že se narodil do široké rodiny svírané nuznou chudobou, ale také to, že díky zadrhávání v mluvě ho měli za retardovaného. A to, že byl černoch, také nebylo v jeho dětství zrovna aktivum.

Joe Dudley, ku příležitosti Dne Napoleona Hilla, který každoročně pořádá v městěčku Wise Univerzita Virginie, před 500 studenty prozradil, že matka mu vysvětlovala, že je možná pomalý, ale když se něco naučí, už mu to nikdo nikdy nesebere.

A ptáte se, zda se Joe někdy něco naučil? Dnes vlastní největší kosmetickou značku určenou a soustředěnou výhradně na typy a barvy pleti etnických menšin ve Spojených státech. Je velmi bohatý a daroval miliony dolarů na hodnotné účely včetně stipendijních programů.

Jakmile se ve vaší mysli objeví jednoznačný záměr a poslání, které ve vás probouzí vášeň, pak jak Napoleon Hill jednou řekl, máte tu „spalující touhu“, díky které toho dosáhnete, a proto jste na správné cestě.

Přeji vám jen to nejlepší.

Don Green

Předseda Nadace Napoleona Hilla

Z pera osobní asistentky Napoleona Hilla

Muž jménem Napoleon Hill

Napoleon Hill, průkopník americké filozofie osobního úspěchu, se narodil 26. října 1883 ve Wise County ve Virginii, a to v oblasti Blue Ridge Mountains, kde byla tehdy rozšířena negramotnost a pověrčivost. Jeho otec byl kovář a rodina žila v jednopokojovém srubu s hliněnou podlahou, což bylo v této oblasti běžné.

Mladý Napoleon Hill (pojmenovaný po bohatém strýci) byl neukázněné a agresivní dítě. Když mu bylo devět, zemřela mu matka a jeho otec měl potíže s chlapcovou výchovou. Napoleon si rád dělal legraci ze svých sousedů. Dokonce s sebou nosil i šestirannou pistoli (zbožňoval totiž psance Jesseho Jamese). Byl to nejtvrdší kluk v kraji a byl na to hrdý.

Naštěstí si ho jeho nevlastní matka jednoho dne vzala stranou a řekla mu něco, co v jeho myšlení způsobilo dramatický zvrat. „Zavolala si mě do obývacího pokoje, abychom měli soukromí,“ vzpomínal Hill později, „a nejenže změnila běh mého života, ale také mi zasadila do mysli touhu poskytovat druhým lidem užitečné služby.“

„Říkala, že mě lidé špatně odhadli – nebyl jsem nejhorší chlapec v kraji, jen nejaktivnější a potřeboval jsem jasný cíl, na který bych mohl zaměřit svou pozornost. Řekla mi, že mám bujnou fantazii a spoustu iniciativy. Navrhla mi, abych se stal spisovatelem a prohlásila, že kdybych věnoval čtení a psaní tolik času, kolik jsem věnoval lumpárnám, mohl bych se dožít doby, kdy se můj vliv projeví po celém státě.“

Následující rok, v 15 letech, dokončil Napoleon Hill základní školu a začal pracovat na částečný úvazek jako novinář. Psal články zohledňující lokální témata pro tucet maloměstských novin po celé Virginii. Později připustil, že jeho psaní nebylo „geniální“, ale bylo „čtivé“, protože bylo napsáno s obrovským nadšením. Po dokončení školy se zapsal do ročního kurzu na nedaleké obchodní škole.

V osmnácti letech, fascinován právnickou prací, měl pocit, že udělá kariéru jako právník a doufal, že se dostane na právnickou fakultu Georgetownské univerzity. Byla tu však překážka: neměl peníze na financování svého vzdělání. Aby si vydělal na školné, rozhodl se vrátit k žurnalistice a specializovat se na životopisné příběhy o úspěšných lidech, které v té době publikovalo několik časopisů.

Jeho první kroky vedly k bývalému guvernérovi státu Tennessee Robertu L. Taylorovi, který vydával časopis Boba Taylora. Během chvíle v něm Taylor rozpoznal potenciál. Najal si ho v polovině jejich schůzky. Nabídl Hillovi, že ho představí významným osobnostem, o kterých by mohl psát, a zmínil několik jmen: Thomas Edison, Hohn Wanamaker, nakladatelé Edward Bok a Cyrus H. K. Curtis, Alexander Graham Bell a Andrew Carnegie. Oslněn těmito vyhlídkami, rozhodl se vzdát svých plánů studovat práva a začal veškerý čas trávit psaním.

Na podzim roku 1908 „zasáhla ruka osudu“. Hill byl na cestě do Pittsburghu, aby zde udělal rozhovor s Andrew Carnegiem. Jakmile vstoupil do Carnegieho kanceláře, začal se ptát: „Pane Carnegie, čemu přisuzujete svůj fenomenální úspěch?“ Tehdy třiasedmdesátiletý průmyslník se rychle rozpovídal a začal vyprávět příběh o svých úspěších s humorem sobě vlastním. Když Carnegie začal zmiňovat své vlastní i jiné teorie o osobních úspěších, Hill sotva udržel těsnopis.

Carnegie bědoval: „Je škoda, že každá nová generace musí najít cestu k úspěchu metodou pokusu a omylu, když principy jsou tak jasné.“ Navrhl Hillovi, aby dal dohromady praktickou filozofii osobního úspěchu, která pomůže i tomu nejskromnějšímu dělníkovi nashromáždit bohatství v libovolném množství a podobě, po jaké bude toužit.

K jeho úžasu ho Carnegie po tříhodinové schůzce pozval k sobě zpět, a to rovnou na tři dny, aby rozvedl svůj nápad a vysvětlil, jak by měl při organizaci takové filozofie postupovat.

„Nyní máte mou představu o nové filozofii,“ řekl Carnegie, „a rád bych vám v souvislosti s tím položil otázku, na kterou chci, abyste odpověděl prostým ano nebo ne. Když vám dám příležitost vytvořit první filozofii osobního úspěchu na světě a představím vás mužům, kteří s vámi na její tvorbě budou ochotně spolupracovat, chcete tu příležitost a budete ji realizovat, pokud ji dostanete?“

Hill několik vteřin koktal a pak nadšeně vyhrkl: „Ano! Já se toho úkolu ujmu – a dokončím ho.“ Carnegie vytáhl stopky a řekl, že mu trvalo přesně 29 vteřin, než odpověděl na otázku. Dával mu maximálně 60 vteřin, aby dospěl k rozhodnutí. Kdyby to nestihl, tuto příležitost by nikdy nedostal. „Mám zkušenost, že na člověka, který se nedokáže rychle rozhodnout, se nemohu spolehnout. Zjistil jsem také, že lidé, kteří se rozhodují rychle, mají obvykle schopnost jednat s určitostí i za jiných okolností.“

„Dobrá. Máte tedy jednu ze dvou důležitých vlastností, které potřebuje člověk, aby dal dohromady filozofii, kterou jsem vám popsal. Teď zjistím, jestli máte i tu druhou. Když vám dám tuto příležitost, jste ochoten věnovat dvacet let svého života výzkumu příčin úspěchu a neúspěchu bez nároku na honorář a vydělávat si na živobytí za pochodu?“

Hill zůstal ohromen. Předpokládal, že ho bude Carnegie dotovat ze svého obrovského jmění. „Není to tak, že bych vám nechtěl zaplatit,“ vysvětlil Carnegie, „ale potřebuji vědět, jestli jste našemu projektu ochoten dát něco navíc, nad rámec toho, co byste musel.“

Napoleon Hill splnil i Carnegieho druhý test. Věnoval se psaní americké filozofie osobního úspěchu a zároveň se v průběhu času stal váženým lektorem, pedagogem a důvěrným poradcem dvou prezidentů. Byl také plodným autorem na téma osobních úspěchů.

Po celou dobu Hillova výzkumu zůstával Carnegie neochvějný. Za jeho úsilí mu nic neplatil, nutil ho pracovat, aby uživil sebe a později i rodinu. V důsledku toho se Hillův profesní život mnohokrát změnil. Když Spojené státy vstoupily do 1. světové války, prezident Woodrow Wilson (který se prostřednictvím Andrewa Carnegieho setkal s Hillem ještě jako rektor Princetonské univerzity) požádal Napoleona Hilla, aby přišel do Bílého domu jako jeho poradce pro styk s veřejností. Hill po té příležitosti skočil. V roce 1918 stál po Wilsonově boku, když depeše oznamovala, že Němci žádají příměří a byl to on, kdo pomáhal prezidentovi formulovat jeho odpověď.

Po zvolení nové administrativy opustil Washington a strávil krátkou dobu editováním a vydáváním časopisu Golden Rule. Jeho myšlenky se však začaly vracet k oblasti vzdělávání a po roce Golden Rule opustil, aby trávil čas učením a přednáškami. Brzy se stal velmi uznávaným a vyhledávaným řečníkem. Vždy hovořil o „Zákonu úspěchu“ a šířil myšlenky, které čerpal ze studia faktorů, jež vedou k úspěchu a neúspěchu.

V roce 1923 začal přepisovat své objemné poznámky do podoby rukopisu a v roce 1928 byl konečně vytištěn kurz o 16 lekcích s názvem Zákon úspěchu. Hillovi trvalo dvacet let, než tento projekt dokončil, přesně jak Carnegie předpověděl.

S vydáním Zákona úspěchu vystřelila Hillova hvězda vzhůru. Jeho honoráře dosahovaly po mnoho let 2500 dolarů měsíčně. Kniha byla nakonec distribuována do celého světa.

Napoleon Hill své dílo popsal jako „plán, který lze následovat přímo k úspěchu“ a tvrdil, že jen „uspořádal staré pravdy a známé zákony do praktické, použitelné podoby, kdy je může správně interpretovat a uplatňovat běžný člověk, jehož potřeby vyžadují filozofii jednoduchosti…“

„Můj záměr byl dvojí,“ řekl Hill. „Za prvé, pomoci odhodlanému studentovi zjistit, jaké jsou jeho slabé stránky. Za druhé, pomoci vytvořit konkrétní plán, jak tyto slabiny překlenout. Nejúspěšnější muži a ženy na světě museli nejprve napravit svá slabá místa, než se v jejich životě dostavil úspěch.“

„Pokud nemáte silnou osobnost, nikdy se nemůžete těšit z vynika- jících životních úspěchů a sílu vaší osobnosti si nikdy nemůžete užít, pokud neovlivňujete další lidi, aby s vámi spolupracovali v duchu harmonie. Tento kurz vám krok za krokem ukazuje, jak takovou osobnost rozvíjet. Student, který vstoupí do kurzu s otevřenou myslí a dbá na to, aby jeho mysl zůstala otevřená až do přečtení poslední lekce, bude bohatě odměněn širším a přesnějším pohledem na život jako celek.“

Napoleon Hill sloužil prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi jako poradce po většinu let hospodářské krize. Řekl, že jako autor prezidentských projevů napsal velkou část obsahu slavných „Fireside Chats“ a přišel s myšlenkou: „Nemáme se bát ničeho, kromě strachu samotného.“

Judith Williamsová

Osobní asistentka Napoleona Hilla

Napoleon Hill v roce 1937, kdy vydal knihu Myšlením k bohatství.

„Nemáme se bát ničeho, kromě strachu samotného.“

Napoleon Hill pro prezidenta Franklina D. Roosevelta